17. až 22. června 2018 - LSTK septima

Říkejte mi Izmael. Všechno se událo toho roku, kdy kapitán Achab při verbování posádky na velrybářskou výpravu vnutil osazenstvu krčmy U Gymnaziána představu, že Moby-Dick neexistuje, aby nás o dva týdny později naháněl po palubě škuneru devítiocasou kočkou právě při lovu téhle mořské bestie. Musím vám to ale všechno vyprávět popořádku.

V krčmě se nás tehdy sešlo dvacet šest. Některým plavčíkům se zželelo teplého lože rodné hroudy, jiným zase strach z neznáma přikoval odvahu ke klice domovních dveří a jeden nebo dva to vzdali rovnou a takříkajíc bez boje. Achabovu výzvu k pokoření všech pozemských živlů přijalo nakonec osmnáct nejodvážnějších námořníků a námořnic.

A tak jsme se třetí červnovou neděli léta páně 2018 nasoukali do posledního vagónu dopoledního expresu a ze stanice v Mostě se vydali za dobrodružstvím do krumlovského přístaviště. Trojstěžníky, joly, fregaty a brigantiny odpluly za obzor a na nás tak zbyly jen záchranářské čluny. Tohle se ale později ukázalo jako osudová výhra, no jen si zkuste zdolat v trojstěžníku krumlovské jezy. A právě na ně byly naše čluny jako stavěné. Několik námořníků se sice při plavbě cvaklo, ale zrovna s tímhle se vám teď nehodlám podrobně svěřovat. Koneckonců jak říkal kapitán Achab - chvíli mokrej nebo studenej, pořád lepší, než navždy tuhej.

Přespávali jsme v doslechu příbojů na zelených loukách; ohně plápolaly do nocí, v plamenech se na rožních škvařilo maso ryb a do tmy se nesl zpěv dávných námořnických songů - ať do pekla se dříve dohrabem, jo ho ho…

Rána byla kalná a studená, my ale neumdlévali a pluli stále dál. Třetího dne jsme dorazili na pevninu a tam nás čekala ještě jedna velká zkouška. Suchdol znáte? Pekelné místo - písečné bouře, nekonečné roviny a roje krvežíznivých komárů. Loukotě kol našich jednomístných dostavníků cestou vrzaly monotónní písečná blues a my v tom pekle nedávali denně více jak třicet krvavých mílí.

No a pak to přišlo - bez varování a nesmlouvavě, jako rána velrybářskou harpunou do zátylku, ostatně tak, jak zpravidla rány života už přicházejí. Achab totiž to poslední ráno znenadání zavelel k návratu, a tehdy celé naše družstvo ve vteřině zkamenělo. Co vzpoura, alespoň malá vzpourečka, napadlo nás. Prostě jsme se tenkrát domů ještě vrátit nechtěli, vždyť přece mít takové Dva roky prázdnin... V žilách nám kolovala krev desperátů, ztracených existencí a zlomených srdcí, a chtěli jsme se vláčet dál po tekutých píscích tam na čtrnácti stupních východní délky. Ale Achab byl toho rána neoblomnej a tvrdej jak ráhno trojstěžníku.

Tak takhle kapitán Achab odpískal definitivní konec. Mise skončila. A Moby-Dick? Já ho tam spatřil. Všichni jsme ho tam spatřili. Moby-Dicka má už každý z nás navždy ve své duši.

***

Za fantastický týden v kanoích, ve stanech a na kolech, společně prožitý v jižních krajích naší překrásné země, moc děkujeme kapitánu Acha.., tedy pánům profesorům Haviarovi a Parnicovi a v neposlední řadě též paní profesorce Turbákové.

Autoři: Marek Fux, septima (text, video), Mgr. Jakub Haviar, Mgr. Tomáš Parnica, Anna Rohlíčková, Sebastian Brůcha, Jakub Machovec, Daniel Schőn (foto)