7. až 11. března 2022 - Lyžařský kurz 1.C na Klínovci
Lyžování patří do sportů, které se každému vybaví, když se řekne zima. Popularita tohoto sportu se naštěstí objevila i u naší generace, která tento sport, stejně tak jako vše spojené s ním, má ráda.
To se odrazilo i u naší třídy, kde na lyžařský kurz jelo patnáct ze sedmnácti lidí. Za sebe mohu říct, že jsem se velice těšil. Nejen kvůli tomu, že jsem na lyžích nestál přes dva roky v kuse (díky našemu bohužel novému kamarádovi z Číny), ale také protože jsem doufal, že se jako třída a kolektiv více stmelíme a budeme se více znát. Hned první den to vypadalo, že se rozhodně nebudeme nudit. Po geniálním nápadu našeho Vojtíška naházet veškerá zavazadla do uličky mezi sedadly a až potom řešit, jak se dostaneme na smluvená zadní sedadla určena pro kluky, jsem si představil, co mě vlastně čeká.
Hned po vystoupení z autobuse jsme měli jen málo času na to si vybalit a udělat si pohodlí, jelikož hned první den jsme měli domluvené lyžování na Klínovci. Samozřejmě, že jakmile jsme přijeli na místo, tak můj inteligentní mozek okamžitě začal pracovat. Tolik lidí jsem u fronty na vlek ještě neviděl. Možná kvůli tomu, že jsem nikdy ve velkém lyžařském areálu, jakým je Klínovec, nebyl. A proto jsem si neuvědomil, že když je krásné slunečné počasí a dosti sněhu, tak možná tam bude malinko více lidí. Po první jízdě nahoru na vrcholek Klínovce jsme se poprvé spustili dolů. Bylo to krásné. Kombinace sluníčka a serotoninu s ním spojeným a adrenalinu, který z jízdy na lyžích jen srší, jsem byl nadšen. Samozřejmě jsem se malinko bál. Lidí bylo hodně, sjezdovka byla prudká a já jsem byl ne tak dobrým lyžařem na to, abych jezdil jako jiný lidé ze třídy. Moc nepomohlo ani to, že jsme hned první den sjížděli nejtěžší sjezdovku na Klínovci, a to sjezdovku U Zabitého. Po dokončení sjezdu jsem byl vyklepaný a vyděšený, ale zároveň šťastný, že nejsem úplně jedno velké zklamání.
Další dny plynuly v podobném duchu. Tedy aspoň, když jsme byli na lyžích. V našem Penzionu Lenka, kde jsme byli ubytováni, jsme měli pořád něco nového, jelikož jsme tam byli jako třída. Na to asi nikdy nezapomenu. Někteří lidé mi přirostli k srdci a jsem šťastný, že mám tu čest být s nimi v jedné třídě. O jiných jsem si udělal jiné představy, než jsem doposud měl. Ať ve špatném či dobrém slova smyslu. Bohužel, jak už to, tak bývá, když se zdá všechno až moc perfektní, stanou se věci, které nechceme, aby se staly. Jedna z nich byl pád našeho Vojty, který mu poškodil koleno do takové míry, že již nemohl nadále lyžovat. Poté pád Adélky, která se při pádu uhodila do hlavy a poté raději odjela. Pádů bylo více, ale tyhle ovlivnily lyžařský kurz nejvíce. Byli i rozpory mezi lidmi ve třídě, což mě mrzí do teď. Ale naše chmury si necháme pro sebe, protože jen my víme vše, co se dělo.
Mé celkové pocity z lyžáku jsou velice pozitivní a plné optimismu. Doufám, že se takových akcích dočkám na gymnáziu více, jelikož jsou úžasným zpestřením studia a krásným odreagováním od něj.
Autoři: Martin Piták, 1.C (text), Natálie Vozabulová, 1.C (foto), Mgr. Tomáš Parnica (foto)
